Historie Litobratřic

Historie od první zmínky do roku 1945

Tento text o historii obce od začátků až k letem 1945/1946 se zakládá na vědomostech místních obyvatel, kteří museli opustit po 2. světové válce své rodiště. Z němčiny přeložila Lenka Michalová, prosinec 2008.

Litobratřice (dříve německy Leipertitz) jsou starobylejší vesnicí, než by se na první pohled v dnešním čase zdálo. Poprvé se Litobratřice připomínají roku 1278 – tedy v roce, kdy poměrně nedaleko odtud v bitvě na Moravském poli padl Přemysl Otakar II., „král železný a zlatý“. Poprvé byly zmíněny pod jménem Lupratitz jako větší osada s kostelem a farou. V roce 1395 je vesnice Lonpraticz ve vlastnictví benediktínského opatství Vilémov. V roce 1450 odejmul krumlovský pán Heinrich z Lípy opatství faru včetně desátků a dvora. V roce 1672 se objevily v kronikách Leypertitz a od roku 1718 Leipertitz.

Přes století, až k osudnému roku 1945, se v Leipertitz hovořilo ui-nářečím bavorské rodné země. Také zažité tradice v průběhu let ukazují na osídlení této oblasti v 11./12. stol. z Dolního Rakouska.

Oba sirné prameny, jeden přímo v obci a druhý na jižní straně vesnice směrem na Paulowitz, nikdy nebyly použity k léčivým účelům. Pozdější průzkumy zjistily obrovské, hospodářsky užitné jezero léčivé vody pod vesnicí.

Z historického hlediska hodnotné jsou podzemní chodby výšky muže, které vedou od místa před kostelem v jihovýchodním směru podél levé řady domů ve „velké“ ulici.

Většina obyvatel žila ze zemědělství. Vedle toho působili i četní řemeslníci a hospodáři s vedlejším výdělkem.

K době reformace (náboženské hnutí od rou 1517, vytvořeno Martinem Lutherem) poukazuje v obci působící protestantský farář. Po bitvě na Bílé hoře, 8.11.1620, došlo k protireformaci (rekatolizaci).

Veliké požáry vypukly v letech 1842, 1860 a roku 1877 shořela polovina vesnice severně přes potok, včetně školy, fary a části kostela. Těžce zasáhnuty byly Leipertitz také Francouzi roku 1809 a 1813 a také Prusy v roce 1866. 16 místních obyvatel bylo postiženo roku 1714 morem a 49 osob roku 1866 cholerou.

Ve 30-ti leté válce (náboženský, stavový a státní konflikt, 1618-1648) zničili Švédové sídlo Paulowitz 3 km jižně od Leipertitz. Statek bez pána celý připadl k Leipertitz.

Příčiny 1. světové války (1914-1918) jsou mimo jiné ve vzrůstajícím předválečném napětí mezi evropskými mocnostmi. Ale také v monarchii Rakousko-Uhersko byly značné konflikty mezi různými skupinami národů. Zavraždění rakouského nástupce trůnu Františka Ferdinanda a jeho ženy vedlo konečně k „prakatastrofě 20. století“, k 1. světové válce. Leipertitz měla 48 padlých.

Po konci 1. světové války se rozpadla Rakousko-Uherská monarchie. Na konci 1. světové války došlo k rozpadu Rakousko-Uherské monarchie, v důsledku válečné porážky proti bloku mocností Spojenců (Dohoda Velká Británie, Francie, USA, Itálie). Ještě před vlastními jednáními o uspořádání nových politických poměrů došlo spontánně ke vzniku Československa. Dne 28. října 1918 byla v Praze vyhlášena Československá republika. Ještě před mírovými jednáními přišli koncem listopadu 1918 do obce čeští vojáci. Německé obyvatelstvo doufalo marně v právo na sebeurčení národa, deklarované americkým prezidentem Wilsonem v jeho mírovém plánu. Další uspořádání nebylo dle situace národnostní, ale dle geograficky nejjednodušší hranice, u nás provedené podle moravské hranice z dřívějška (na řece Dyji, Moravě, Dunaji). V červnu 1919 byla jižní Morava mírovou smlouvou ze Saint-Germain také právnicky začleněna do Československého státu.

Strach německého obyvatelstva z nového státu se ukazoval v mnoha ohledech jako oprávněný. Půdní reforma byla ze strany státu použita k tomu, aby nasídlila mnoho českých zemědělců do německy mluvících oblastí. Plánovitě byli propouštěni státní úředníci německy mluvící, bylo na ně nahlíženo jako na neloajální vůči Československému státu.

Hospodářsky byly Němci žijící v ČSR rovněž cíleně znevýhodňováni, např. odnímáním státních zakázek. Nejzřetelněji byla cítit čechizující opatření ve školství. Ačkoliv se vztah mezi Čechy a Němci stále více přiostřoval, němečtí občané Leipertitz se snažili a připravovali na smíření s poměry. Doufali ve vyrovnání mezi Českým státem a Němci. Dále nebyl žádný vstřícný krok ve smyslu povolení plných práv menšiny, takže nakonec už nebylo viděno žádné jiné východisko, než se oddělit od Československa a usilovat o připojení k Německu. Zde ale došlo k tragickému omylu. Snaha o národnostní sebeurčení a dosažení rovnosti občanských práv vedla sudetoněmecké politiky ke ztotožnění se s ideou velkého Německa a tato touha byla natolik silná, že došlo k přehlédnutí toho, že Německo v té chvíli již tvořilo totalitní stát s nacistickou ideologií. Snaha o připojení k Německu se v pohraničních oblastech nevyvarovala nátlakové a v závěru na mnoha místech i násilné aktivitě, která byla vlivem válečných událostí ztotožněna s působením nacistického Německa. Toto ztotožnění s činností nacistického Německa bylo po skončení 2 sv. války vzato za podklad k řešení národnostní otázky nespravedlivým vyhnáním německého obyvatelstva jakožto aplikací kolektivní viny.

Takzvaná Mnichovská dohoda byla podepsána v noci na 30. září 1938 šéfy vlád Velké Británie, Francie, Itálie a Německé říše. Zde byly stanoveny podmínky odtržení sudetských oblastí obydlených převážně Němci.

8. října 1938, poté co česká vláda schválila odtržení německých okrajových částí, přitáhla německá vojska na jižní Moravu, tedy i do Leipertitz. Až do roku 1945 patřila obec do říšské župy Nieder-donau.

Příčiny 2. světové války (1939 - 1945) vidí historikové především v postavení mocností v Evropě po 1. světové válce, v zahraniční politice Německé říše zaměřené na revizi Versajské smlouvy z roku 1919 a na rozšiřování oblastí, a také v politice Adolfa Hitlera a jeho válečném kurzu.

Ve 2. světové válce bylo z obce 94 padlých a pohřešovaných.

Po konci 2. světové války byla obec opět částí Československa. Během a na konci války přišlo o život násilnými excesy 13 civilistů. Ještě před Potsdamskou dohodou (2. srpna 1945), která schvalovala transfer německého obyvatelstva, bylo 7 rodin vyhnáno do Rakouska. Aby ušli násilným činům, uprchli další místní obyvatelé rovněž přes hranice do Rakouska. Zbytek německého obyvatelstva byl deportován bez odškodnění mezi 8. květnem a 25. červencem 1946 přes Mikulov do Německa. Právní podklad pro toto tvořily Benešovy dekrety. Obec byla následně nově osídlena.

Matriky byly vedeny od roku 1563:
• Rodné matriky do 1900
• Oddací matriky do 1830
• Úmrtní matriky do 1849
Leží v Moravském zemském archivu Brno. Matriky mladšího původu na Obecním úřadě sousední obce Hrušovany nad Jevišovkou.

Pozemkové knihy (úřední katastrální listy, které obsahují seznamy o nemovitostech a jejich majite-lích, kniha polí, atd.) se nacházejí od-do:
• 1568 - 1848 u panských spisů v Moravském Krumlově
• 1848 - 1869 u soudního okresu v Jaroslavicích
• 1869 - 1886 u soudního okresu v Moravském Krumlově
• 1886 - 1946 v politickém okresním místě Mikulov
• 1960 následovalo přeložení okresního sídla z Mikulova do Břeclavi a rovněž přenesení obce Lito-bratřice do okresu Znojmo, kde se toho času nacházejí pozemkové knihy.

Vývoj obyvatelstva:

 

Zdroje:
• 1793, 1836, 1850: Südmähren von A-Z, Frodl, Blaschka.
• Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, sv. 9., 1984.

Starostové Leipertitz:
• Franz Fischer
• Gallus Vogler
• Georg Spandl
• Johann Winkler
• Leonhard Schmid
• Johann Waas
• Vinzenz Vogler
• Ignaz Brunner
• Vinzenz Vogler
• Leopold Brunner
• Benedikt Eschler
• Sigmund Schmid
• Engelbert Bauer
• Vinzenz Eschler
• Leopold Brunner
• Richard See-thaler
• Vinzenz Vogler (jak je z dokumentu z roku 1878 patrné)

Faráři Leipertitz:
• Michael Putsch 1674-1676
• Maximilian Raab 1676-1694
• Laurenz Springer 1694-1706
• Gregor Puletz 1707-1717
• Maximilian Humpel 1717-1719
• Martin Prosky 1719-1724
• Maximilian Schiller 1724-1733
• Georg Anton Dupal 1733-1740
• Daniel Weisser 1740-1753
• Johann Schillinger 1753-1757
• Andreas Čech 1757-1766
• Anton Anschiringer 1766-1796
• Ernest Ček 1795-1823
• Ignaz Hummel 1823-1858
• Andreas Boigner 1858-1881
• Karl Weber 1881-1888
• Johann Hofer 1888-1931
• Franz Slaby 1931-1938
• Dr. Johann Zabel 1938-1946

Pamětihodnosti

Farní kostel sv. Jiří
Fara a kostel v Leipertitz byly zmíněny v kronikách už 1278, jedna z nejstarších vesnických far na jižní Moravě. Protože později už byla ve velmi špatném stavu a jak říká farní kronika, měla nepamětné stáří, byla 1789 nově postavena. Líbivý vnitřek kostela ukazuje nad oltá-řem patrona kostela a obce, svatého Jiřího. „Královna nebeská“ (Matka Boží s Jezulátkem) zdobí boční oltář. Cenná je i velmi stará kamenná křtitelnice, stejně jako z bílého mramoru zpracované nádoby na svěcenou vodu u vchodu do kostela. Nádherná skleněná okna, zdobená křesťanskými motivy, se stala z velké části obětí 2. světové války. Jak je z přiložených spisů patrné, byla v roce 1878 poškozená špička kostelní věže obnovena novým zdivem a špičkou ve formě pyramidy. Hřbi-tov ležel až do 1790 kolem kostela. Nový hřbitov, ležící mimo obec, dostal v roce 1818 velký ka-menný hlavní kříž.

Sochy a kříže
Zvláště k povšimnutí je, vedle mnoha muk a polních křížů, socha Maria Immaculata, socha Svaté trojice, socha sv. Jana Nepomuckého (od Ignaze Lengelachera) a sousoší Svaté rodiny.

Škola
Za pánů Moravsko-Krumlovských byla založena v roce 1674 jednotřídní Lidová škola (dům č. 134). Byla jednou z prvních škol na jižní Moravě. V roce 1818 zřídil statkář Karel, kníže lichtenštejnský, novou školní budovu. Roku 1842 vyhořela, byla znovu postavena, a v roce 1869 zvětšena na 2 třídy (dům č. 112). V letech 1884-85 byla postavena patrová škola, dominanta návsi (dům č. 290).

Osobnosti:
• Brunner Leopold, (1907-1995) starosta a místní důvěrník
• Fink Leopold, narozen 11. listopadu 1932, badatel vlasti (historik)
• Matzka Wilhelm, (1798-1891), matematik, profesor na Karlově univerzitě
• Max Herbert, (1923-2007) místní důvěrník
• Richter Josef, narozen 8. ledna 1843: režisér, herec, spisovatel
• Tretter Richard, narozen 27. srpna.1937, místní důvěrník
• Vogler Reinfried, narozen 2. července 1931, nejvyšší funkce a vyznamenání Sudetoněmecké rady, Sudetoněmeckého Landsmannschaftu a jihomoravské zemské rady.

Prameny a dokumenty:
• Archiv Mikulov: Odsun Němců – transport odeslaný dne 20. kvetna (1946)
• Bornemann Felix, Kunst und Kunsthandwerk in Südmähren, Seite 16 (1990)
• Fink Leopold, Leipertitz – Tief sind die Spuren (Wien 1995)
• Frodl Gerald, Blaschka Walfried, Südmähren von A-Z, Seite 105. (2006)
• Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, sv.9. 1984
• Kaukal Bruno, Die Wappen und Siegel der südmährischen Gemeinden, Seite 118 ff (1992) CDM IV/401,XII/283; Urbar Mährisch Kromau 1643; SOA Brünn D2/134 und G125/130; S05/139, Heraldika 77/33, SM 86/VI und 88/5;
• Lustig Marie, Leipertitz im Jahreskreis, Erinnerung an Daheim (1989)
• Schickel Alfred, Frodl Gerald, Geschichte Südmährens, Band III, Seite 237, 248, 414, 421, 423, 425, 558, 573. (2001)
• Szegeda Wilhelm, Heimatkundliches Lesebuch des Schulbezirkes Nikolsburg, Seite 78 (1935)
• Zabel Johann, Kirchlicher Handweiser für Südmähren, Seite 61 (1940)
• Zabel Johann, Leipertitz, ein Heimatbüchlein (Wien 1955)

Další literatura:
• Dehio Georg, Ginhart Karl, Handbuch der deutschen Kunstdenkmäler in der Ostmark 1941
• Kleindienst Leopold, Siedlungsformen, bäuerliche Bau- und Sachkultur Südmährens (1989)
• Schickel Alfred, Frodl Gerald, Geschichte Südmährens, Band III, Daten und Dokumente der Vertreibung (2001)
• Schickel Alfred, Geschichte Südmährens Band II, 1918 - 1946
• Schwetter/Kern, Abriß der Geschichte Mährens (1884)
• Znoy Cornelia, Die Vertreibung der Sudetendeutschen nach Österreich 1945/46, 1995

Archiv:
Moravský zemský archiv v Brně, Žerotínovo náměstí 3/5, CZ-662 02 Brno Tel: 00420-5-421623001.

Nový domov našli vyhnaní z velké části v Německu (především v Bavorsku, Würtembergu, Bádensku a Hessensku), stejně tak v Rakousku, ale také v Anglii, Kanadě, USA, jižní Africe a Austrálii.

V roce 1990 renovovali rodáci v centru hřbitova stojící hlavní kříž (iniciátor Erna Kinzel, rozená Lustig). Dále restaurovali roku 1995 45 hrobů svých předků. Střed tvoří pomník (návrh Leopold Fink) se všemi jmény rodin bývalých obyvatel s hlavním mottem:

„Budoucnost každého člověka koření v jeho minulosti.“



ZUM GEDENKEN AN DIE BIS 1945/46 HIER LEBENDEN

UND VERSTORBENEN DEUTSCHEN BEWOHNER

VON LEIPERTITZ



JEDES MENSCHEN
ZUKUNFT
WURZELT
IN SEINER
VERGANGENHEIT


ZUR ERINNERUNG AN UNSERE GEFALLENEN

UND VERMIßTEN BEIDER WELTKRIEGE

GEWIDMET VON DEN EHEMALIGEN DEUTSCHEN BEWOHNERN

Copyright © 2006 – 2017 LITOBRATŘICE-NET. Vytvořil Martin Michal. Všechna práva vyhrazena. Aktualizováno: 21.1.2011 20:00